Dáša Voňková - Poslední večeře

Imaginace

Rituál

Se sklinkou vína sedím na balkóně a přijde mi to jako trochu zprzněný rituál při západu slunce - jako kouřit dýmku míru s tímhle zatraceným světem, světem vzhůru nohama, světem čím dál tím víc nepochopitelným a zadýchaným.

Nebýt té skleničky a samoty, nebýt toho balkónu a kýčovitýho západu slunce - trochu do fialova - řekla bych, že se zasněně koukám do dálky - na civilizovanou romantiku bagrů a paneláků a v tom všem, jako vyhynulý druh, jako návštěva z jiných forem existence, sem tam poběhává bažant.

Tak asi jsem jako ten bažant - jedno velké tragické nedopatření v tomhle čase a na tomhle místě.

Dívám se obdivně na to kouzlo západu slunce - trošku do fialova - a počítám, kolik asi fází má láska, než od svého počátku dozraje až k nenávisti a mít na to sílu, zavedu si velký nástěnný kalendář, ten bez obrázků a za pár korun ve výprodeji s okýnkem posuvným na každý den a červenou lihovou fixou v něm každý ráno budu zaškrtávat křížky - nejprve budou váhavé a tenké, pak křečovité, až se dopracuji k rozmáchlé a sebevědomé dokonalosti tlusté rudé dvojlinky.

A pak, pak třeba jednou už budu mít odvahu říct ti: "Jdi do háje ..."

Sedím tiše při slábnoucím světle západu slunce - tak trošku do fialova - čerpám z něj sílu - jako solární panel, jako hrdina, co zčista jasna zmůže všechny nástrahy světa.

Modern dance

***

To život tepe
v moři ticha
všech těch panelů.

Cítíš,
svobodě jsi nebyl nikdy blíž.

Zde kráčí dálky ...

... časů dávno zašlých
absurdní situace
v příběhu
      zvaném historie
když prohrabuju skříně
z dob dinosauřích
a vzpomínám
na černobílé momentky života
které jsem nezažila.

Jaké to asi bylo
když ty věci ještě
nebyly památeční?

Pro ty, co tuší ...

Děkuji,
ale neděkuji na kolenou
ani za slib, že splní se cokoli
ani za hloupá předsevzetí
      že to tak bude navždy

... jen z celého svého srdce děkuji
každému jednomu z vás.
A to myslím
   stačí.

Rozhodnutí

Akt rozumu
a vzdor srdci mému.

Snaha vytesat si z kamene
svou část
a zlomit budoucnost
na milimetrovým papíře.

Je to těžké
ve vší hloubce významu
toho slova.

Proboha
- ani vyslovit to nedovedu.

Devalvace sebehodnoty

Už vím,
co mi to připomíná.

Bolestí se dávící
jako po noci, co se nevyvedla,
s žaludkem jedno velký prázdno.

Křeč beznaděje
a někde v nejtemnější hloubi víra
že spasení není jen iluze od Boha.

Je čas na pouť převelikou.
Vyrazím odnikud
a půjdu nikam,
na tenkým špagátku potáhnu plíživé nic.

Kamení v boty si nasypu,
stoletým jehličím vlasy protkám,
rzí záhyby v svý duši vyplním.

A nehty z pln sil v dlaň zaryju
s pevným soustředěním,
že zastaví se čas.

Plující v chvění vroucího betónu
naposledy nadechnu se
a vyrazím.

Jen ještě párkrát kolem srdce drát si utáhnu
ať nepadne mi do kalhot.

Slunce prosytí mou cestu
analgetikem jara
a někde v dálce snad
narazím na iskejp.

Když smrt ťuká si na čelo

Pluju městem
jak voják s ranou pod hrudníkem,
co se courá neznámou krajinou.

Ještě za kopec,
za řeku
a za les

už, už tam bude ...

za obzor.

Sil nezbývá,
zůstal jen nesmyslný vzdor.

Sám neví kam,
jen z šumění listí naděje vyplývá
že záchrana se tam, tam někde
zcela jistě
ukrývá.

Zrychlený svět kolem ubíhá
a i dotek vlastní dlaní
je pomalý a cizí
chladný.

Na hranici spánku a bdělosti
proplétám se davem
plná netečnosti
ke všemu a ke každému.

Jen ten voják
je nějak blízký
srdci mému.

Základní formy strachu: Fritz Riemann

(...) vždy dvě struktury osobnosti, jež se doplňují jako protiklady, se často navzájem instinktivně přitahují, jsou jedna druhou fascinovány - neboť nic nás obvykle nefascinuje silněji, než když druhý člověk přesvědčivě žije to, co my sami v sobě také tušíme jako možnost, ale snad jsme to potlačili, nebo jsme se to nenaučili, resp. nesměli žít. Zdá se, jako bychom skrze příslušný opačný typ chtěli dospět k "celosti", k úplnosti, která nás má osvobodit z naší individuální omezenosti a jednostrannosti ...

(...)

V obou případech může být pomoc pouze v tom, že člověk bude založení druhého chápat, brát ho vážně a nebude ze strachu vlastní strukturu ještě utvrzovat.

(...)

Dnes je velmi často zvykem ukončit partnerský vztah, když se objeví první zklamání, a tím se lidé právě připravují o šanci dál se rozvíjet skrze snahu o pochopení druhého člověka.

ISBN: 80-7178-313-7

Bez duše

Už není koho proklínat
a ptát se,
kam sny chodí spát.

Vyrvu vlasy minulosti,
křečovitě odhodím,
jen v očích číst ti dovolím
příběhy tisíce nekonečný noci.

Pak snad konečně
už nebudu
v tvý moci.

Bez duše.

Bouří oděna

Zapomenuté třísky života
pálí mě do nohou
když
bouří oděna
   tančím po asfaltu.

K dešti pomodlím se
ať smíchá se s mou slzou
a padne někde v dálce
třeba do okna
   tvýho paneláku.

Silou blesku zazářím do světa,
zakřičím si s hromobitím,
- dotek tvůj však
   nepocítím.

Bludiště mého já

Jak vstoupit do mého světa? To je špatná otázka, snad lépe – co čekáš, že uvidíš? Aby jsi se v mé dušičce ještě neztratil. Buduji si tu své malé útulné bludiště …

... jen že to bude milé :))

Dobře, tak já nad bludištěm rozsvítím příjemné světlo, malé slunce, co hřeje, ale nepálí a do očí nebodá. A nechám vykvést pár kytiček. Jo a ptáčci - ty máš rád - tak jich pár přidáme. Zebřiček, ty se mi líbí :)

A protože mám ráda vítr, tak taky ten – příjemný větřík - bude se protahovat úzkými uličkami mezi bludištěm z křoví a všude se Tě dotýkat :). Nenechavě Ti i pod košili vleze …

A že Zebřičky u nás nežijí? Však to nevadí … u mě ano … a Rajky také - když je to má dušička, nemůže to být přeci podle Tebe, ale podle toho, jak já to vidím - že jsi se tam připletl, to je druhá věc …

Ach, to by se tak hezky malovalo, takové krásné bludiště - jen půlku bych nechala temnou, tam by vedla velká kovová vrata, vysoká jako celý dům, k těm tak leda najít skrytý klíček.

A ten klíček, tak ten by nebyl schovaný, ten by si každý musel sám vytvořit - ze svých snů, vzpomínek a myšlenek ... jen tak by bylo jisté, že i za tou branou uvidí to hezké.

No do té doby, do té doby je tam každý totiž jen návštěvníkem, vidí, co má vidět, jen jednu polovinu - když si ale umí vytvořit klíč, propojí tím dva světy – vloží do něj kus sebe - nikam by se nemělo vcházet jen tak, bez pozvání a bez pozdravu.

To totiž slunce se znovu rozsvítí, nebo měsíc bude svítit. Ptáčci, ti se dají chytit, květiny znovu vysadit a vítr? Stačí se jen zhluboka nadechnout a … a fíiiii ... je to hotovo.

Ale když se vstoupí za bránu, je to jako živoucí organismus, je to můj dech a tep mého srdce. Stačí vzít špatný kámen, šlápnout na špatné místo a to už nikdo nenapraví. Základní mechanismus mého bytí.

Já nechci stavět hradby své nepřístupnosti před druhé, přesto však, nejsem veřejný chodník, aby si šlapal kdo chce a kde chce. A tak tu máme brány. Já jsem pánem svého světa a jen na mně závisí, co dopustím, mohu tu bránu strhnout, mohu do ní vložit klíč, ale nechci.

A tak ani druzí se nemusí bát, že by způsobili, co sami nechtějí, protože do svého světa vkládám jejich vůli. Než najdou klíč, nic se nedá pokazit, vše znovu naroste a spraví se. Až ten klíč najdou a vstoupí, až dají kus své duše, na oplátku já si mohu být jistá, že budou našlapovat tiše.

Že pochopí a uvidí, co vidím já.

(vzpomínám)

Našeptávač

Stojíš přede mnou
tichý našeptávač
dlaň nastavenou
     rozevřenou
čekáš
     až do ní vložím
          tu svou.

Pak už nebude cest zpátky,
prostoru na otázky.
Našeptáváš tiše
     beze slov.

Hraješ na strunky touhy
a pokušení.

Tisíce "NE" v mém životě
(v minulosti
  - Ty znáš kouzlo
        pochybnosti)
měníš na jediné
"váhám" - v tuto chvíli.
     ... nad osudem dávno
          rozhodnutým.

Jen dej mi vteřinu
zastav čas ...
Vychutnám si
     samozřejmost svobody,
abych pak mohla pokleknout
plna odhodlání
        pokory.

Dej mi hrst snů
a špetku vzpomínek,
ždibet své duše.

- bude to exploze
               kolize
     nás dvou.

Kůň jde do boje

Není kůň na šachovnici, neživoucí součást hry, figurka v rukou člověka, je šachovnice na koni, živoucí bytosti. Šachovnice, coby obraz boje - hra, hra života, hra, která není hrou.  Boj - černobílý a racionální.

Je to nevítaný host a jeho jedinou vstupenkou je kopí, znamení krutosti, je připraven si brát si, co mu dle jeho mysli náleží. Jako kouřovými signály dává rudými vlajícími třásněmi znát svůj příchod, až s geometrickou přesností, proti které nelze cokoli namítat.

A přece, kůň je tak krásná, hrdá bytost.

Maturitní chvilka ...

"Kdo není výjimečný, nemá dostatečnou cenu na trhu chytrých hlav ... Čím více toho člověk ví, tím snáze odhaluje ve skutečnosti banální klamy ..."

Splynutí

Pink Floyd - The Division Bell

Peter Bradley Adams - Darkening Sky

Vzpoura "sebesama"

Děti nejsou andělé
a dcery nemusí milovat
       své matky.
Utrpení degraduje
       člověka v nás,
a smrt
    je jen koloběhem
       života.

To jen společnost hraje s námi
hru
     na lidství.

Invaze

Vešel jsi,
nikým nepozván,
malá invaze do mého nitra,
v Tvém rytmu tik-tak-tikám ...

... tanec smíření
a báseň o pokoře,
baladu o odvaze,
sen rozhodnosti.

Je toho dosti,
co nacházím
v záhybech
Tvé dlaně.

V propasti Tvých očí
v normálnosti zevnějšku
vidím miliony světů nepoznaných
hloubků věků
bytosti nezkrotné.

A s hříchem tiše doufám,
že se v nich utopím.

Můj cíl, nalezený
a znovu ztracený.

Jakoby se vyprazdňoval pohár
všech příkoří,
čekajíc,
až jej opět naplníš
svým přáním ...

... po okraj.

Návrat ... domů?

A pak že jsou písmena nudná

Vítání

 

Sen: Vojáci

To nebyl středověk, to nebyla krajina severská. To byla poušť, osamělá a zářila do okolí svou temně oranžovou barvou – písku a kamení. To nebyla civilizace – tady svět zdánlivě končil. Zbyly jen ruiny – ruiny cihel, kamení a zbytků kovových konstrukcí.


Opírala jsem se právě o zbytek zábradlí v jedné z úzkých, osamělých ulic. Cítila jsem, jak se mezi zbytky domů protahuje vítr a v tom tichu jsem přivírala oči, abych si tu chvíli mohla vychutnat.


Když jsem spatřila, v dálce, ulicí běžet řadu vojáků. Poslušně, jako kachničky, utíkal jeden za druhým, stejný krok a stejný vzhled – příliš nezapadající do místní krajiny. Zelené kalhoty i helma, v té oranžové záplavě, utíkali směrem ke mně.


I začala jsem se usmívat, to asi že mě tak neskutečný zážitek potkal v tak osamělé a tiché krajině. Vždyť, vidět vojáky, při cvičení, to se jen tak nevidí. Bez tváře a bez výrazu, jeden jako druhý, pomalu se blížili, až jeden po druhém probíhali kolem mě. Zvolna jsem za nimi otáčela hlavu, v touze si ten zážitek co nejlépe uchovat. Už proběhl poslední a já se s nimi pohledem a úsměvem loučila.


Když tu, on, poslední, se náhle zastavil. Prudce se otočil a udělal dva kroky ke mně. Vytáhnul zbraň a střelil mě. Bez výrazu, bez cuknutí ve tváři, bez potměšilé radosti a bez zbytečného smutku. Jen úsměv mi malinko zatuhnul a nic jsem necítila, jen mlhu, která mě začínala objímat. A ještě jasně jsem vnímala, jak se otočil zase zpět a přidal do kroku, aby dohnal skupinku, která se mu za tu chvíli vzdálila.


Bylo to tak prosté. Nikdo nic neviděl, a pokud někdo něco slyšel, nedával to znát. Tady o to nikdo nejevil zájem. A neměla jsem strach, byla jsem fascinována tou chvíli, tou prostotou. A necítila jsem zlost, nebo roztrpčení. Jen ten údiv, ta chvíle mě přitahovala jako sama smrt.


Snad proto, že jsem se vždycky bála nikoli smrti, ale umírání? Bála jsem stáří, bolesti, bála jsem se strachu. A najednou jsem prožila tu chvíli, které jsem se tak bála. Byla prostinká, jiná, než jsem myslela, žádná bolest a žádný strach. Žádná lítost. Jen další krok k dalšímu snu, snad hlubšímu, než byl ten předešlý.

Modlitba k Tyranu

Tyrane,
volám Tě k sobě,
můj drahý.

Tvore temný a hravý.

Vezmi si tělo mé
a duši zatrať.
Dej poznat mi nebeskou závrať
strachu

... a pokory.

Na hraně světa

Dnes jsem spala, jako bych se nikdy neměla probudit, jako bych spala „Na-vždy-spánkem“ spravedlivých.

Ne, nebyl jsi milencem, ani partnerem, nebyl jsi tím z hůry a snad jsi ani nebyl z tohoto světa. Nepronikal jsi skrze mne, jen jsi prošel, jakoby nic a bez zájmu, jen s malým úšklebkem na tváři.

Nechtěl jsi brát, ale já si přála, abys jsi bral plnými hrstmi, svýma očima, svými dlaněmi, smysly. Chtěla jsem zůstat, jen na chvíli, holým stromem bez listí, být zemí zpustošenou.

A jak jsi tak procházel, něco mě vábilo neskutečnou silou a současně jako bych do země zapouštěla své kořeny. A tak, ve snaze vztáhnout alespoň ruce, jsem uvízla v Ničem.


V hloubi mi bubny buší
On jistě tuší
Ví a cítí
Co se tu děje
Co se odehrává
On si s mou duší hrává

Však nechci ji – tu duši – spoutat okovy a zastrašit,
a tak si raději své malé lži tu budu šít,
že se nic nestalo,
a že to vše je jen prázdno,
a nepochopení.

Jen divokou píseň v pozadí,
nechám vyhrávat.
Nechť vyzradí:

… pár slůvek o svobodě, divokosti, nespoutanosti.
O kráse a o hříchu.

Dívej se a nedotýkej
Ale hýbej se a dýchej.
Neb uvidíš, co vidět nechceš,
vadnout krásu divých květů.
Jen se dívej, člověče na půli světů.