Se sklinkou vína sedím na balkóně a přijde mi to jako trochu zprzněný rituál při západu slunce - jako kouřit dýmku míru s tímhle zatraceným světem, světem vzhůru nohama, světem čím dál tím víc nepochopitelným a zadýchaným.
Nebýt té skleničky a samoty, nebýt toho balkónu a kýčovitýho západu slunce - trochu do fialova - řekla bych, že se zasněně koukám do dálky - na civilizovanou romantiku bagrů a paneláků a v tom všem, jako vyhynulý druh, jako návštěva z jiných forem existence, sem tam poběhává bažant.
Tak asi jsem jako ten bažant - jedno velké tragické nedopatření v tomhle čase a na tomhle místě.
Dívám se obdivně na to kouzlo západu slunce - trošku do fialova - a počítám, kolik asi fází má láska, než od svého počátku dozraje až k nenávisti a mít na to sílu, zavedu si velký nástěnný kalendář, ten bez obrázků a za pár korun ve výprodeji s okýnkem posuvným na každý den a červenou lihovou fixou v něm každý ráno budu zaškrtávat křížky - nejprve budou váhavé a tenké, pak křečovité, až se dopracuji k rozmáchlé a sebevědomé dokonalosti tlusté rudé dvojlinky.
A pak, pak třeba jednou už budu mít odvahu říct ti: "Jdi do háje ..."
Sedím tiše při slábnoucím světle západu slunce - tak trošku do fialova - čerpám z něj sílu - jako solární panel, jako hrdina, co zčista jasna zmůže všechny nástrahy světa.
Nebýt té skleničky a samoty, nebýt toho balkónu a kýčovitýho západu slunce - trochu do fialova - řekla bych, že se zasněně koukám do dálky - na civilizovanou romantiku bagrů a paneláků a v tom všem, jako vyhynulý druh, jako návštěva z jiných forem existence, sem tam poběhává bažant.
Tak asi jsem jako ten bažant - jedno velké tragické nedopatření v tomhle čase a na tomhle místě.
Dívám se obdivně na to kouzlo západu slunce - trošku do fialova - a počítám, kolik asi fází má láska, než od svého počátku dozraje až k nenávisti a mít na to sílu, zavedu si velký nástěnný kalendář, ten bez obrázků a za pár korun ve výprodeji s okýnkem posuvným na každý den a červenou lihovou fixou v něm každý ráno budu zaškrtávat křížky - nejprve budou váhavé a tenké, pak křečovité, až se dopracuji k rozmáchlé a sebevědomé dokonalosti tlusté rudé dvojlinky.
A pak, pak třeba jednou už budu mít odvahu říct ti: "Jdi do háje ..."
Sedím tiše při slábnoucím světle západu slunce - tak trošku do fialova - čerpám z něj sílu - jako solární panel, jako hrdina, co zčista jasna zmůže všechny nástrahy světa.
2 komentáře:
Vždycky se mi líbilo, jak procítěně dokážeš popsat okažmiky plné psychosociální a citové deprivace s nádechem nostalgie. A ať už to vyjadřuje co skutečně cítíš či nikoliv, při čtení podobně laděných textů od jiných autorů si vždy vybavím právě Tebe. Pěkné.
Hmmm, tak tak hezky bych to neřekla ani já - dík :-) A byť to nejsou situace vždy reálné, samozřejmě je to vždy to, co cítím ...
Okomentovat