Kolena v trávě
v hlíně zabořená
od rosy promočená.
Vítr pohrává si
s větvemi stromů
s vlnami na jezeře
se stébly trávy
...
s prameny vlasů malé holky.
Vlásek po vlásku
rozplétáš.
(slova co došla, nitky své duše)
Na temeni,
za ušima,
polibek na víčka ... nedýcháš.
Ke své ženě
nikdy nebyl jsi
tak něžný.
Smích,
jak lesních zvonků orchestr
láskyplnná tíha u srdce
až k neuvěření.
Oči dokořán
a náruč zeširoka otevřená
vstříc
svému dítěti.
pondělí 2. prosince 2013
středa 8. září 2010
úterý 27. července 2010
úterý 29. června 2010
Rituál
Se sklinkou vína sedím na balkóně a přijde mi to jako trochu zprzněný rituál při západu slunce - jako kouřit dýmku míru s tímhle zatraceným světem, světem vzhůru nohama, světem čím dál tím víc nepochopitelným a zadýchaným.
Nebýt té skleničky a samoty, nebýt toho balkónu a kýčovitýho západu slunce - trochu do fialova - řekla bych, že se zasněně koukám do dálky - na civilizovanou romantiku bagrů a paneláků a v tom všem, jako vyhynulý druh, jako návštěva z jiných forem existence, sem tam poběhává bažant.
Tak asi jsem jako ten bažant - jedno velké tragické nedopatření v tomhle čase a na tomhle místě.
Dívám se obdivně na to kouzlo západu slunce - trošku do fialova - a počítám, kolik asi fází má láska, než od svého počátku dozraje až k nenávisti a mít na to sílu, zavedu si velký nástěnný kalendář, ten bez obrázků a za pár korun ve výprodeji s okýnkem posuvným na každý den a červenou lihovou fixou v něm každý ráno budu zaškrtávat křížky - nejprve budou váhavé a tenké, pak křečovité, až se dopracuji k rozmáchlé a sebevědomé dokonalosti tlusté rudé dvojlinky.
A pak, pak třeba jednou už budu mít odvahu říct ti: "Jdi do háje ..."
Sedím tiše při slábnoucím světle západu slunce - tak trošku do fialova - čerpám z něj sílu - jako solární panel, jako hrdina, co zčista jasna zmůže všechny nástrahy světa.
Nebýt té skleničky a samoty, nebýt toho balkónu a kýčovitýho západu slunce - trochu do fialova - řekla bych, že se zasněně koukám do dálky - na civilizovanou romantiku bagrů a paneláků a v tom všem, jako vyhynulý druh, jako návštěva z jiných forem existence, sem tam poběhává bažant.
Tak asi jsem jako ten bažant - jedno velké tragické nedopatření v tomhle čase a na tomhle místě.
Dívám se obdivně na to kouzlo západu slunce - trošku do fialova - a počítám, kolik asi fází má láska, než od svého počátku dozraje až k nenávisti a mít na to sílu, zavedu si velký nástěnný kalendář, ten bez obrázků a za pár korun ve výprodeji s okýnkem posuvným na každý den a červenou lihovou fixou v něm každý ráno budu zaškrtávat křížky - nejprve budou váhavé a tenké, pak křečovité, až se dopracuji k rozmáchlé a sebevědomé dokonalosti tlusté rudé dvojlinky.
A pak, pak třeba jednou už budu mít odvahu říct ti: "Jdi do háje ..."
Sedím tiše při slábnoucím světle západu slunce - tak trošku do fialova - čerpám z něj sílu - jako solární panel, jako hrdina, co zčista jasna zmůže všechny nástrahy světa.
neděle 13. června 2010
sobota 3. dubna 2010
Zde kráčí dálky ...
... časů dávno zašlých
absurdní situace
v příběhu
zvaném historie
když prohrabuju skříně
z dob dinosauřích
a vzpomínám
na černobílé momentky života
které jsem nezažila.
Jaké to asi bylo
když ty věci ještě
nebyly památeční?
absurdní situace
v příběhu
zvaném historie
když prohrabuju skříně
z dob dinosauřích
a vzpomínám
na černobílé momentky života
které jsem nezažila.
Jaké to asi bylo
když ty věci ještě
nebyly památeční?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
