Už vím,
co mi to připomíná.
Bolestí se dávící
jako po noci, co se nevyvedla,
s žaludkem jedno velký prázdno.
Křeč beznaděje
a někde v nejtemnější hloubi víra
že spasení není jen iluze od Boha.
Je čas na pouť převelikou.
Vyrazím odnikud
a půjdu nikam,
na tenkým špagátku potáhnu plíživé nic.
Kamení v boty si nasypu,
stoletým jehličím vlasy protkám,
rzí záhyby v svý duši vyplním.
A nehty z pln sil v dlaň zaryju
s pevným soustředěním,
že zastaví se čas.
Plující v chvění vroucího betónu
naposledy nadechnu se
a vyrazím.
Jen ještě párkrát kolem srdce drát si utáhnu
ať nepadne mi do kalhot.
Slunce prosytí mou cestu
analgetikem jara
a někde v dálce snad
narazím na iskejp.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat