Když smrt ťuká si na čelo

Pluju městem
jak voják s ranou pod hrudníkem,
co se courá neznámou krajinou.

Ještě za kopec,
za řeku
a za les

už, už tam bude ...

za obzor.

Sil nezbývá,
zůstal jen nesmyslný vzdor.

Sám neví kam,
jen z šumění listí naděje vyplývá
že záchrana se tam, tam někde
zcela jistě
ukrývá.

Zrychlený svět kolem ubíhá
a i dotek vlastní dlaní
je pomalý a cizí
chladný.

Na hranici spánku a bdělosti
proplétám se davem
plná netečnosti
ke všemu a ke každému.

Jen ten voják
je nějak blízký
srdci mému.