Jak vstoupit do mého světa? To je špatná otázka, snad lépe – co čekáš, že uvidíš? Aby jsi se v mé dušičce ještě neztratil. Buduji si tu své malé útulné bludiště …
... jen že to bude milé :))
Dobře, tak já nad bludištěm rozsvítím příjemné světlo, malé slunce, co hřeje, ale nepálí a do očí nebodá. A nechám vykvést pár kytiček. Jo a ptáčci - ty máš rád - tak jich pár přidáme. Zebřiček, ty se mi líbí :)
A protože mám ráda vítr, tak taky ten – příjemný větřík - bude se protahovat úzkými uličkami mezi bludištěm z křoví a všude se Tě dotýkat :). Nenechavě Ti i pod košili vleze …
A že Zebřičky u nás nežijí? Však to nevadí … u mě ano … a Rajky také - když je to má dušička, nemůže to být přeci podle Tebe, ale podle toho, jak já to vidím - že jsi se tam připletl, to je druhá věc …
Ach, to by se tak hezky malovalo, takové krásné bludiště - jen půlku bych nechala temnou, tam by vedla velká kovová vrata, vysoká jako celý dům, k těm tak leda najít skrytý klíček.
A ten klíček, tak ten by nebyl schovaný, ten by si každý musel sám vytvořit - ze svých snů, vzpomínek a myšlenek ... jen tak by bylo jisté, že i za tou branou uvidí to hezké.
No do té doby, do té doby je tam každý totiž jen návštěvníkem, vidí, co má vidět, jen jednu polovinu - když si ale umí vytvořit klíč, propojí tím dva světy – vloží do něj kus sebe - nikam by se nemělo vcházet jen tak, bez pozvání a bez pozdravu.
To totiž slunce se znovu rozsvítí, nebo měsíc bude svítit. Ptáčci, ti se dají chytit, květiny znovu vysadit a vítr? Stačí se jen zhluboka nadechnout a … a fíiiii ... je to hotovo.
Ale když se vstoupí za bránu, je to jako živoucí organismus, je to můj dech a tep mého srdce. Stačí vzít špatný kámen, šlápnout na špatné místo a to už nikdo nenapraví. Základní mechanismus mého bytí.
Já nechci stavět hradby své nepřístupnosti před druhé, přesto však, nejsem veřejný chodník, aby si šlapal kdo chce a kde chce. A tak tu máme brány. Já jsem pánem svého světa a jen na mně závisí, co dopustím, mohu tu bránu strhnout, mohu do ní vložit klíč, ale nechci.
A tak ani druzí se nemusí bát, že by způsobili, co sami nechtějí, protože do svého světa vkládám jejich vůli. Než najdou klíč, nic se nedá pokazit, vše znovu naroste a spraví se. Až ten klíč najdou a vstoupí, až dají kus své duše, na oplátku já si mohu být jistá, že budou našlapovat tiše.
Že pochopí a uvidí, co vidím já.
... jen že to bude milé :))
Dobře, tak já nad bludištěm rozsvítím příjemné světlo, malé slunce, co hřeje, ale nepálí a do očí nebodá. A nechám vykvést pár kytiček. Jo a ptáčci - ty máš rád - tak jich pár přidáme. Zebřiček, ty se mi líbí :)
A protože mám ráda vítr, tak taky ten – příjemný větřík - bude se protahovat úzkými uličkami mezi bludištěm z křoví a všude se Tě dotýkat :). Nenechavě Ti i pod košili vleze …
A že Zebřičky u nás nežijí? Však to nevadí … u mě ano … a Rajky také - když je to má dušička, nemůže to být přeci podle Tebe, ale podle toho, jak já to vidím - že jsi se tam připletl, to je druhá věc …
Ach, to by se tak hezky malovalo, takové krásné bludiště - jen půlku bych nechala temnou, tam by vedla velká kovová vrata, vysoká jako celý dům, k těm tak leda najít skrytý klíček.
A ten klíček, tak ten by nebyl schovaný, ten by si každý musel sám vytvořit - ze svých snů, vzpomínek a myšlenek ... jen tak by bylo jisté, že i za tou branou uvidí to hezké.
No do té doby, do té doby je tam každý totiž jen návštěvníkem, vidí, co má vidět, jen jednu polovinu - když si ale umí vytvořit klíč, propojí tím dva světy – vloží do něj kus sebe - nikam by se nemělo vcházet jen tak, bez pozvání a bez pozdravu.
To totiž slunce se znovu rozsvítí, nebo měsíc bude svítit. Ptáčci, ti se dají chytit, květiny znovu vysadit a vítr? Stačí se jen zhluboka nadechnout a … a fíiiii ... je to hotovo.
Ale když se vstoupí za bránu, je to jako živoucí organismus, je to můj dech a tep mého srdce. Stačí vzít špatný kámen, šlápnout na špatné místo a to už nikdo nenapraví. Základní mechanismus mého bytí.
Já nechci stavět hradby své nepřístupnosti před druhé, přesto však, nejsem veřejný chodník, aby si šlapal kdo chce a kde chce. A tak tu máme brány. Já jsem pánem svého světa a jen na mně závisí, co dopustím, mohu tu bránu strhnout, mohu do ní vložit klíč, ale nechci.
A tak ani druzí se nemusí bát, že by způsobili, co sami nechtějí, protože do svého světa vkládám jejich vůli. Než najdou klíč, nic se nedá pokazit, vše znovu naroste a spraví se. Až ten klíč najdou a vstoupí, až dají kus své duše, na oplátku já si mohu být jistá, že budou našlapovat tiše.
Že pochopí a uvidí, co vidím já.
(vzpomínám)
