Dovolím si jen malou vzpomínku na středoškolská léta. Ač času uplynulo nemálo, přeci jen je to kus mého života. Možná jsem starší, jsem o kus dále, hlouběji, ale má podstata se nemění.
OSNOVA:
- Můj kamarád – okno
- Jsem tu sama?
- Malé světélko
- štíhlý, hrozivý dům – pohled se rozšiřuje
- Když spadneme spolu dolů.
- Sám pro sebe.
- Vše má svou duši.
- Ach ti lidé – kapitola sama pro sebe.
- Suky co se málo vidí.
- Na nebi mraků, jako lidských tváří na zemi.
- Klid před bouří.
- Vycházím z pootevřených dveří.
Každé ráno, když vstávám, často se dívám z okna. Z okna velikého, dřevěného, co má docela dole, v rohu, prasklou jednu tabulku, jako vtisknutou známku stáří. A pak, když je třeba sobota – často se totiž v noci budím – strávím u takového okna bezmála půl dne. Je to jeden můj malý svět, jen tak, zcela pro sebe, malá pozorovatelna:
Nejraději mám podzim. Dny se krátí a noci jsou stále delší a delší. Je ještě neprostupná tma a všichni lidé spí. Jsem tu sama.
„Opravdu? Tak docela osamocená?“ Vzdychnu a podívám se na docela malinké světélko naproti, v protějším domě. Kdo tam asi bydlí a zdalipak ví, že jej pozoruji? Takové malé divadélko. Okno je obdélné, jsou v něm lehounké závěsy, stejně tak jemné jako mlha, jenž nás obklopuje. Bílé jako sníh, co cítíme, že už už nám stojí za dveřmi. Malý stůl a moderní židle s ladnými boky a trochu ocelovou tváří. Honosný skleněný lustr jakoby dává znát, kdo je tu pánem.
Když nezaměříte svůj pohled takto úzce, do jediného okénka, musí vás přímo bít do očí drobná nesrovnalost. Ta židle, stůl, lustr a záclony se přeci vůbec nehodí k tomu domu! Je dlouhý a vysoký, hubený, jakoby se skláněl nad vším lidstvem a hrozil mu svou silou. Leccos pamatuje. Omítka místy opadává, je zažloutlý a shora, se střechy, „stékají“ drobné kořeny plísně. Vypadá, jako by se mračil. Střechu má špičatou, černou a plešatou. Chybí mu jeden komín a při pohledu na vratký ochoz kolem domů, docela nahoře, kudy asi chodí kominík, se mi zatočí hlava. Mám strach, že zrezivělé mříže i zábradlí se pode mnou zhroutí jako nic a já budu padat a padat, dlouho, hodně hluboko.
Tam dole roste planý keř. Snad maliny, snad šípky, co já vím? Větvičky má rozmáchlé tak sobecky a namyšleně. Nikdo se o něj nestará, větve polámané. Je znát, že je to nevítaný host. Všude kolem něj, jako poddaní, se tyčí divoká, hustá tráva. Pichlavé kopřivy s ní nechtějí nic mít a krčí se v droboučkém koutku. Klečí tam za trest – štípou. Dobře jim tak. Je to svět sám pro sebe, takový porost. Tichý a bez duše.
Přeci však v sobě duši má. Černé vrány, či havrani, jak se asi v Čechách správně říká, se snaží vzpurně letět proti větru, jistě domů. A moc se jim to nedaří. Kdyby jen nebyli tak umínění, jako ti lidé.
Ti lidé totiž nevidí. Nezajímá je nic a uspěchaně se dívají na své hodinky. I dědeček o berlích odhodí svou oporu, jako by znovu omládl, jen aby stihl tramvaj. Pak se tiše vykulhá do schodů a doufá, že nikdo nic neviděl. Lidé jsou vůbec zvláštní. Pozoruji je skrze suky ve skle. To také něco vypovídá o mém příteli. Dnes už moc oken suky nemá.
Když se totiž přes takový suk podíváte na lidi, najednou vypadají docela jinak. Jsou malincí. Ten nepřiměřeně velikou hlavu ke svému tělu a přes toho jako by projel duch, když hýbu hlavou sem a tam. Ze psa je pojednou soudek a okna jsou kulatá, trochu zdeformovaná. Když vyvrátím hlavu vzhůru, z mraků, našich dohližitelů, se stává divý vír.
Vítr je rozcuchává a oni se po prohání po obloze jako závodní koně. Zcela dole jsou mraky těžké, plné vody, jako opilec po noci strávené v hospodě, s tlustými tvářemi a mračícím se – zšedlým – pohledem. Čím jdeme výše, tím lehčí se nám mraky zdají. Lehoučcí jako vánek, jako myšlenka. „Rybí kost se tomu asi říká.“ Pohlédnu na mrak skrytý za stromy. To vím, to jsme se učili: cirrus, cirrostratus a altocumulus a velký bouřkový cumulonimbus. Za den se jich tam tolik vystřídá. Na nebi mraků, jako lidských tváří na zemi.
A nakonec, až hodiny pokročí, za těmi všeobjímajícími mraky, co viděly všechny krásy světa a mohly by nám vyprávět, vidím stříbrný srpek měsíce na stále tmavnoucí, temně modré obloze. „Tak tam stál člověk, ten malinký človíček, co tu stojí pode mnou.“ Je tak vzdálený a všechny nás obhlíží ostřížím zrakem.
Vrány, co tu byly, již nejsou, vítr ustal a ony míří opět domů, někam daleko, kam už můj malý a omezený obraz okna nedosáhne. Blíží se večer a přichází bouřka. Je klid. Doslova klid před bouří.
To je můj malý svět, do kterého se nyní vydávám. Svět sám pro sebe.
Obléknu si kabát a naposledy se ohlédnu z okna.
