neděle 7. června 2009

Povídka 1 - díl třetí

Hra

Léto se zdálo být pouhým snem a běh děsivou realitou. Už nebylo slyšet nic, nikdo ji nepronásledoval, i hon zůstal někde na kopci, za jejími zády a uvažovala, zda jen neblouznila – opřena o letitý strom, oddychovala.

Ticho prořízl dusot kopyt a praskání větviček. Otočila se a sotva pár metrů od ní stál zase ten muž. Byla to podivná hra na honěnou. Kdyby chtěl, dohoní ji, nějaký důvod mu v tom ale bránil a úsměv na jeho rtech, vystupující z temnoty jeho tváře, určoval svá vlastní, neúprosná pravidla.

Stále se to opakovalo - víra v to, že unikne a následně vracející se bezmoc, rodící se z omylu kdykoli, kdy jej zase spatřila. Připadalo jí, že nohy jí nesnesitelně těžknou, že běh už není během, že vícekrát zakopne a upadne, než kolik udělá kroků vpřed.

V nitru duše se rodila podivná, nepřirozená touha: „Už aby ji chytil.“ Rozum, ač pokleslý rostoucí únavou, jasně říkal, že dokud je ještě nějaká naděje, bylo by hříchem podlehnout a tak stokrát spadla a stokrát zase vstala, tisíckráte to vzdala a tisíckráte nabrala novou naději. Muž už se ani nevzdaloval, jen se zneklidňujícím klidem, nejprve na koni, pak jen pěšky, následoval ji jen pár kroků v pozadí.

Stačilo vztáhnout ruku, zbavit zmatenou mysl zbytečného utrpení a ukončit ten marný boj, ale stále mu to nebylo dost.

Na samém okraji sil padla do spadaného listí, tváří k zemi. Došel jí dech a žaludek svírala nevolnost z vyčerpání. Na hrudi ji pálilo a na spáncích cítila zběsilý tep vlastního srdce.
Pomalu k ní přistoupil a chvíli se kochal, jako by pozoroval ulovenou zvěř. Poklekl na jedno koleno a ona nad sebou ucítila stín toho velkého pláště, osvobozující pocit, že hra je u konce – alespoň pro tento den.

Se vší něžností ji vzal do náruče a vysadil na koně, aby se vydali na cestu vzhůru, tam, kde začal její dnešní zvláštní výlet a snad ještě dál, kam její představivost ani nesahala. Cítila pevné sevření jeho ruky a hluboké otřesy na hřbetě běžícího koně. Jeho objetí bylo vroucí a nedovolovalo námitek. Stačilo jen doufat, že se nedostala do rukou ďábla.

Samým vyčerpáním - usnula.

Povídka 1 - díl druhý

Podzimní hon
Chlad se pomalu zahryzával do krajiny a bylo třeba zajít pro první dříví. Na obloze nebyl jediný mráček. Vyšla z malé předsíně ven. Všichni ještě spali, jen štěkot psů se zdál být vždy neutichající a na samém obzoru bylo vidět jedinou, dosti osamoceně vzhlížející postavu.

Vzdálená silueta muže sedícího na koni – přivřela oči, aby mohla lépe zaostřit. Celý byl zahalen v plášti a na hlavě měl široký klobouk – beztak mu přes něj nemohlo být vidět ani do tváře, i když z takové dálky bylo bezpředmětné nad něčím takovým uvažovat. Odvrátila se zasněným nezájmem hlavu a pomalu se vydala na procházku k lesu.
Byl to krásný, slunný den. Žádný spěch. A když už si říkala, že je čas jít domů, v dálce nad kopcem bylo slyšet začínající hon – nerada by se do něj připletla – jen se ještě chvíli projde, zapívá si nějakou písničku a vydá se malou oklikou k lesní cestě vedoucí zpět do vesnice, ze které nepatrně vybočila. Ten pocit, ten čerstvý vzduch, nasáklý voňavou lesní vlhkostí - divoká příroda se pomalu připravovala na zimu.
Rozjímání přerušil zběsilý běh vlka prchajícího ze samého centra lovu – až příliš se zasnila a čemu se chtěla vyhnout, bylo náhle zde. Zděšeně ještě chvíli upírala zrak směrem, kterým vlk běžel, když ji ve svém úprku těsně minul – snažila se uklidnit a bylo zřejmé, že by si měla pospíšit.

„Utíkej,“


zašeptal jí tiše, téměř neznatelně, známý hlas do ucha. Zažehnaný děs se vrátil náhle a v dvojnásobné síle. Ochromena překvapením, nevěřícně a velmi pomalu se otočila. Známý hlas neznámého muže – postavou nápadně připomínal ranního jezdce. Do obličeje mu nebylo vidět skrze široký, černý klobouk a na sobě měl dlouhý, černý plášť, který jeho roztřepenými konečky vláčel po zemi. Těžké, černé boty s ostruhami. Měl silná ramena a jediné, co bylo ve stínu vidět z jeho tváře, byla rudá jizva přímo pod okem. Ještě ji zaujala velká kovová spona spínající plášť u krku, ve tvaru orla s roztaženými křídly. Jeho ptačí pohled byl znepokojující.

„Utíkej!“

zakřičel náhle a jeho mohutný hlas se rozléhal lesem a vracel se v ozvěně zpět s násobenou intenzitou. Neváhala, otočila se a jako o život začal běžet z kopce dolů, k vesnici. Obloha se náhle zatáhla.

Povídka 1 - díl prvý

Letní dobrodružství





„Utíkej!“

Ten výkřik se lesem rozléhal jako obrovské, zlé znamení. V dálce byla slyšet střelba a vzdálený dusot kopyt se pomalu přibližoval. Doslova cítila sílu, s jakou váha koně dopadala do vlhkosti spadaného listí. Vzduch byl nehybný, nebylo slyšet ani šumění korun stromů, jen praskání větví pod tíhou jejích vlastních kroků. Sotva popadala dech a myšlenky přitom bloudily v ne příliš vzdálené minulosti …

Bylo to v létě. Dopadlo na kraj jako dusivé peklo. Nad prašnými cestami se vlnil horký vzduch a člověka svíralo vroucí sucho na plicích. Horkem se málem zalykal a jediné snesitelné místo bylo ve stínech stromů nebo u řeky. Do práce se výjimečně nikomu nechtělo a stačilo jen tiše oddychovat a doufat, že brzy léto skončí a přijde podzim. Mladé duše však nevnímají těžce útrapy života a tak se jí to zdálo jako příjemné letní lenošení u vody. Vodní hladina byla nižší než obvykle a proud řeky byl toho dne jako ochočené stádečko beránků. Zamyšleně sledovala vodní hladinu a nevnímala šum v nedalekém rákosí – to jsou ty chvíle, kdy člověk zabloudí do vzdáleného světa snů, duše se rozrůstá a sílí a tělo se ponoří do bezbřehé nečinnosti.

Do reality ji vrátil až tichý šepot linoucí se z rákosí:

„Nad čím přemýšlíš?“.

Znělo to naléhavě a hravě. Zaujata, jen malinko polekána, ohlédla se k rákosí a jelikož zrakem nezaznamenala žádný pohyb, chtěla se vydat tím směrem:

„Stůj.“

Bylo to tak tiché, bez jakéhokoli náznaku naléhání, až ji to zarazilo, sama udivena, zůstala nehnutě stát.

„Otoč se čelem po proudu, zády ke mně.“

Snažila se přeci jen zaostřit, doufajíce, že něco zahlédne. Bylo to vzrušující, zvláštní a zvědavost byla neovladatelná. Slunce však svítilo přímo do očí a bolestně oslepovalo. Udělala tak, jak si hlas přál. Trošku neochotně – bylo to znát – přesto, nemohla odolat.

Vlastně se NIC nestalo, jenže ty dny na vesnici, ta jednotvárnost každého dne – štěkot psů a práce na poli, horko, pach venkova. Jako by se těmi slovy změnil celý dosavadní svět. Každého dne, kdy hlas přicházel, kdy jí byl čím dál bližší, zdál se jí čím dál samozřejmější a tím víc poutavější. Léto se chýlilo ke konci a přišla poslední otázka. Otázka? Jistě že otázka, bylo to zřejmé jako slunce na nebi a voda plynoucí v říčním korytě před jejími zraky.

„Půjdeš se mnou a nikdy se nevrátíš …“


Nikdy, nikdy, nikdy … Znělo to jako ozvěna. Usmála se – hra pokračuje …

„I kdybys nechtěla.“


Jen stěží si uvědomila naléhavost, která v jeho slovech nikdy předtím nebyla. „I kdyby nechtěla“ – zamyslela se. Už nebylo třeba slov a nebylo třeba odpovědí. Ten hlas, ostatně, žádnou nepotřeboval ...

… pomyslela, odešla, zapomněla.

Léto bylo u konce a zase tu byla ta všední každodennost, ranní vstávání, práce i pach venkova. Byl to domov. A letní dobrodružství? Čas nelze zastavit a někdy se chvíle zdá opravdovou věčností.

úterý 2. června 2009

Kaligram volnosti a hledání


Kaligram lásky a zapomnění


Pohled z okna jako odraz mé nálady

Dovolím si jen malou vzpomínku na středoškolská léta. Ač času uplynulo nemálo, přeci jen je to kus mého života. Možná jsem starší, jsem o kus dále, hlouběji, ale má podstata se nemění.


OSNOVA:

  1. Můj kamarád – okno
  2. Jsem tu sama?
  3. Malé světélko
  4. štíhlý, hrozivý dům – pohled se rozšiřuje
  5. Když spadneme spolu dolů.
  6. Sám pro sebe.
  7. Vše má svou duši.
  8. Ach ti lidé – kapitola sama pro sebe.
  9. Suky co se málo vidí.
  10. Na nebi mraků, jako lidských tváří na zemi.
  11. Klid před bouří.
  12. Vycházím z pootevřených dveří.


Každé ráno, když vstávám, často se dívám z okna. Z okna velikého, dřevěného, co má docela dole, v rohu, prasklou jednu tabulku, jako vtisknutou známku stáří. A pak, když je třeba sobota – často se totiž v noci budím – strávím u takového okna bezmála půl dne. Je to jeden můj malý svět, jen tak, zcela pro sebe, malá pozorovatelna:

Nejraději mám podzim. Dny se krátí a noci jsou stále delší a delší. Je ještě neprostupná tma a všichni lidé spí. Jsem tu sama.

„Opravdu? Tak docela osamocená?“ Vzdychnu a podívám se na docela malinké světélko naproti, v protějším domě. Kdo tam asi bydlí a zdalipak ví, že jej pozoruji? Takové malé divadélko. Okno je obdélné, jsou v něm lehounké závěsy, stejně tak jemné jako mlha, jenž nás obklopuje. Bílé jako sníh, co cítíme, že už už nám stojí za dveřmi. Malý stůl a moderní židle s ladnými boky a trochu ocelovou tváří. Honosný skleněný lustr jakoby dává znát, kdo je tu pánem.

Když nezaměříte svůj pohled takto úzce, do jediného okénka, musí vás přímo bít do očí drobná nesrovnalost. Ta židle, stůl, lustr a záclony se přeci vůbec nehodí k tomu domu! Je dlouhý a vysoký, hubený, jakoby se skláněl nad vším lidstvem a hrozil mu svou silou. Leccos pamatuje. Omítka místy opadává, je zažloutlý a shora, se střechy, „stékají“ drobné kořeny plísně. Vypadá, jako by se mračil. Střechu má špičatou, černou a plešatou. Chybí mu jeden komín a při pohledu na vratký ochoz kolem domů, docela nahoře, kudy asi chodí kominík, se mi zatočí hlava. Mám strach, že zrezivělé mříže i zábradlí se pode mnou zhroutí jako nic a já budu padat a padat, dlouho, hodně hluboko.

Tam dole roste planý keř. Snad maliny, snad šípky, co já vím? Větvičky má rozmáchlé tak sobecky a namyšleně. Nikdo se o něj nestará, větve polámané. Je znát, že je to nevítaný host. Všude kolem něj, jako poddaní, se tyčí divoká, hustá tráva. Pichlavé kopřivy s ní nechtějí nic mít a krčí se v droboučkém koutku. Klečí tam za trest – štípou. Dobře jim tak. Je to svět sám pro sebe, takový porost. Tichý a bez duše.

Přeci však v sobě duši má. Černé vrány, či havrani, jak se asi v Čechách správně říká, se snaží vzpurně letět proti větru, jistě domů. A moc se jim to nedaří. Kdyby jen nebyli tak umínění, jako ti lidé.

Ti lidé totiž nevidí. Nezajímá je nic a uspěchaně se dívají na své hodinky. I dědeček o berlích odhodí svou oporu, jako by znovu omládl, jen aby stihl tramvaj. Pak se tiše vykulhá do schodů a doufá, že nikdo nic neviděl. Lidé jsou vůbec zvláštní. Pozoruji je skrze suky ve skle. To také něco vypovídá o mém příteli. Dnes už moc oken suky nemá.

Když se totiž přes takový suk podíváte na lidi, najednou vypadají docela jinak. Jsou malincí. Ten nepřiměřeně velikou hlavu ke svému tělu a přes toho jako by projel duch, když hýbu hlavou sem a tam. Ze psa je pojednou soudek a okna jsou kulatá, trochu zdeformovaná. Když vyvrátím hlavu vzhůru, z mraků, našich dohližitelů, se stává divý vír.


Vítr je rozcuchává a oni se po prohání po obloze jako závodní koně. Zcela dole jsou mraky těžké, plné vody, jako opilec po noci strávené v hospodě, s tlustými tvářemi a mračícím se – zšedlým – pohledem. Čím jdeme výše, tím lehčí se nám mraky zdají. Lehoučcí jako vánek, jako myšlenka. „Rybí kost se tomu asi říká.“ Pohlédnu na mrak skrytý za stromy. To vím, to jsme se učili: cirrus, cirrostratus a altocumulus a velký bouřkový cumulonimbus. Za den se jich tam tolik vystřídá. Na nebi mraků, jako lidských tváří na zemi.

A nakonec, až hodiny pokročí, za těmi všeobjímajícími mraky, co viděly všechny krásy světa a mohly by nám vyprávět, vidím stříbrný srpek měsíce na stále tmavnoucí, temně modré obloze. „Tak tam stál člověk, ten malinký človíček, co tu stojí pode mnou.“ Je tak vzdálený a všechny nás obhlíží ostřížím zrakem.

Vrány, co tu byly, již nejsou, vítr ustal a ony míří opět domů, někam daleko, kam už můj malý a omezený obraz okna nedosáhne. Blíží se večer a přichází bouřka. Je klid. Doslova klid před bouří.

To je můj malý svět, do kterého se nyní vydávám. Svět sám pro sebe.

Obléknu si kabát a naposledy se ohlédnu z okna.