Našeptávač

Stojíš přede mnou
tichý našeptávač
dlaň nastavenou
     rozevřenou
čekáš
     až do ní vložím
          tu svou.

Pak už nebude cest zpátky,
prostoru na otázky.
Našeptáváš tiše
     beze slov.

Hraješ na strunky touhy
a pokušení.

Tisíce "NE" v mém životě
(v minulosti
  - Ty znáš kouzlo
        pochybnosti)
měníš na jediné
"váhám" - v tuto chvíli.
     ... nad osudem dávno
          rozhodnutým.

Jen dej mi vteřinu
zastav čas ...
Vychutnám si
     samozřejmost svobody,
abych pak mohla pokleknout
plna odhodlání
        pokory.

Dej mi hrst snů
a špetku vzpomínek,
ždibet své duše.

- bude to exploze
               kolize
     nás dvou.

Kůň jde do boje

Není kůň na šachovnici, neživoucí součást hry, figurka v rukou člověka, je šachovnice na koni, živoucí bytosti. Šachovnice, coby obraz boje - hra, hra života, hra, která není hrou.  Boj - černobílý a racionální.

Je to nevítaný host a jeho jedinou vstupenkou je kopí, znamení krutosti, je připraven si brát si, co mu dle jeho mysli náleží. Jako kouřovými signály dává rudými vlajícími třásněmi znát svůj příchod, až s geometrickou přesností, proti které nelze cokoli namítat.

A přece, kůň je tak krásná, hrdá bytost.

Maturitní chvilka ...

"Kdo není výjimečný, nemá dostatečnou cenu na trhu chytrých hlav ... Čím více toho člověk ví, tím snáze odhaluje ve skutečnosti banální klamy ..."

Splynutí

Pink Floyd - The Division Bell

Peter Bradley Adams - Darkening Sky

Vzpoura "sebesama"

Děti nejsou andělé
a dcery nemusí milovat
       své matky.
Utrpení degraduje
       člověka v nás,
a smrt
    je jen koloběhem
       života.

To jen společnost hraje s námi
hru
     na lidství.

Invaze

Vešel jsi,
nikým nepozván,
malá invaze do mého nitra,
v Tvém rytmu tik-tak-tikám ...

... tanec smíření
a báseň o pokoře,
baladu o odvaze,
sen rozhodnosti.

Je toho dosti,
co nacházím
v záhybech
Tvé dlaně.

V propasti Tvých očí
v normálnosti zevnějšku
vidím miliony světů nepoznaných
hloubků věků
bytosti nezkrotné.

A s hříchem tiše doufám,
že se v nich utopím.

Můj cíl, nalezený
a znovu ztracený.

Jakoby se vyprazdňoval pohár
všech příkoří,
čekajíc,
až jej opět naplníš
svým přáním ...

... po okraj.

Návrat ... domů?

A pak že jsou písmena nudná

Vítání

 

Sen: Vojáci

To nebyl středověk, to nebyla krajina severská. To byla poušť, osamělá a zářila do okolí svou temně oranžovou barvou – písku a kamení. To nebyla civilizace – tady svět zdánlivě končil. Zbyly jen ruiny – ruiny cihel, kamení a zbytků kovových konstrukcí.


Opírala jsem se právě o zbytek zábradlí v jedné z úzkých, osamělých ulic. Cítila jsem, jak se mezi zbytky domů protahuje vítr a v tom tichu jsem přivírala oči, abych si tu chvíli mohla vychutnat.


Když jsem spatřila, v dálce, ulicí běžet řadu vojáků. Poslušně, jako kachničky, utíkal jeden za druhým, stejný krok a stejný vzhled – příliš nezapadající do místní krajiny. Zelené kalhoty i helma, v té oranžové záplavě, utíkali směrem ke mně.


I začala jsem se usmívat, to asi že mě tak neskutečný zážitek potkal v tak osamělé a tiché krajině. Vždyť, vidět vojáky, při cvičení, to se jen tak nevidí. Bez tváře a bez výrazu, jeden jako druhý, pomalu se blížili, až jeden po druhém probíhali kolem mě. Zvolna jsem za nimi otáčela hlavu, v touze si ten zážitek co nejlépe uchovat. Už proběhl poslední a já se s nimi pohledem a úsměvem loučila.


Když tu, on, poslední, se náhle zastavil. Prudce se otočil a udělal dva kroky ke mně. Vytáhnul zbraň a střelil mě. Bez výrazu, bez cuknutí ve tváři, bez potměšilé radosti a bez zbytečného smutku. Jen úsměv mi malinko zatuhnul a nic jsem necítila, jen mlhu, která mě začínala objímat. A ještě jasně jsem vnímala, jak se otočil zase zpět a přidal do kroku, aby dohnal skupinku, která se mu za tu chvíli vzdálila.


Bylo to tak prosté. Nikdo nic neviděl, a pokud někdo něco slyšel, nedával to znát. Tady o to nikdo nejevil zájem. A neměla jsem strach, byla jsem fascinována tou chvíli, tou prostotou. A necítila jsem zlost, nebo roztrpčení. Jen ten údiv, ta chvíle mě přitahovala jako sama smrt.


Snad proto, že jsem se vždycky bála nikoli smrti, ale umírání? Bála jsem stáří, bolesti, bála jsem se strachu. A najednou jsem prožila tu chvíli, které jsem se tak bála. Byla prostinká, jiná, než jsem myslela, žádná bolest a žádný strach. Žádná lítost. Jen další krok k dalšímu snu, snad hlubšímu, než byl ten předešlý.

Modlitba k Tyranu

Tyrane,
volám Tě k sobě,
můj drahý.

Tvore temný a hravý.

Vezmi si tělo mé
a duši zatrať.
Dej poznat mi nebeskou závrať
strachu

... a pokory.

Na hraně světa

Dnes jsem spala, jako bych se nikdy neměla probudit, jako bych spala „Na-vždy-spánkem“ spravedlivých.

Ne, nebyl jsi milencem, ani partnerem, nebyl jsi tím z hůry a snad jsi ani nebyl z tohoto světa. Nepronikal jsi skrze mne, jen jsi prošel, jakoby nic a bez zájmu, jen s malým úšklebkem na tváři.

Nechtěl jsi brát, ale já si přála, abys jsi bral plnými hrstmi, svýma očima, svými dlaněmi, smysly. Chtěla jsem zůstat, jen na chvíli, holým stromem bez listí, být zemí zpustošenou.

A jak jsi tak procházel, něco mě vábilo neskutečnou silou a současně jako bych do země zapouštěla své kořeny. A tak, ve snaze vztáhnout alespoň ruce, jsem uvízla v Ničem.


V hloubi mi bubny buší
On jistě tuší
Ví a cítí
Co se tu děje
Co se odehrává
On si s mou duší hrává

Však nechci ji – tu duši – spoutat okovy a zastrašit,
a tak si raději své malé lži tu budu šít,
že se nic nestalo,
a že to vše je jen prázdno,
a nepochopení.

Jen divokou píseň v pozadí,
nechám vyhrávat.
Nechť vyzradí:

… pár slůvek o svobodě, divokosti, nespoutanosti.
O kráse a o hříchu.

Dívej se a nedotýkej
Ale hýbej se a dýchej.
Neb uvidíš, co vidět nechceš,
vadnout krásu divých květů.
Jen se dívej, člověče na půli světů.