Povídka 1 - díl druhý

Podzimní hon

Chlad se pomalu zahryzával do krajiny a bylo třeba zajít pro první dříví. Na obloze nebyl jediný mráček. Vyšla z malé předsíně ven. Všichni ještě spali, jen štěkot psů se zdál být vždy neutichající a na samém obzoru bylo vidět jedinou, dosti osamoceně vzhlížející postavu.

Vzdálená silueta muže sedícího na koni – přivřela oči, aby mohla lépe zaostřit. Celý byl zahalen v plášti a na hlavě měl široký klobouk – beztak mu přes něj nemohlo být vidět ani do tváře, i když z takové dálky bylo bezpředmětné nad něčím takovým uvažovat. Odvrátila se zasněným nezájmem hlavu a pomalu se vydala na procházku k lesu.

Byl to krásný, slunný den. Žádný spěch. A když už si říkala, že je čas jít domů, v dálce nad kopcem bylo slyšet začínající hon – nerada by se do něj připletla – jen se ještě chvíli projde, zapívá si nějakou písničku a vydá se malou oklikou k lesní cestě vedoucí zpět do vesnice, ze které nepatrně vybočila. Ten pocit, ten čerstvý vzduch, nasáklý voňavou lesní vlhkostí - divoká příroda se pomalu připravovala na zimu.

Rozjímání přerušil zběsilý běh vlka prchajícího ze samého centra lovu – až příliš se zasnila a čemu se chtěla vyhnout, bylo náhle zde. Zděšeně ještě chvíli upírala zrak směrem, kterým vlk běžel, když ji ve svém úprku těsně minul – snažila se uklidnit a bylo zřejmé, že by si měla pospíšit.

„Utíkej,“

zašeptal jí tiše, téměř neznatelně, známý hlas do ucha. Zažehnaný děs se vrátil náhle a v dvojnásobné síle. Ochromena překvapením, nevěřícně a velmi pomalu se otočila. Známý hlas neznámého muže – postavou nápadně připomínal ranního jezdce. Do obličeje mu nebylo vidět skrze široký, černý klobouk a na sobě měl dlouhý, černý plášť, který jeho roztřepenými konečky vláčel po zemi. Těžké, černé boty s ostruhami. Měl silná ramena a jediné, co bylo ve stínu vidět z jeho tváře, byla rudá jizva přímo pod okem. Ještě ji zaujala velká kovová spona spínající plášť u krku, ve tvaru orla s roztaženými křídly. Jeho ptačí pohled byl znepokojující.

„Utíkej!“

zakřičel náhle a jeho mohutný hlas se rozléhal lesem a vracel se v ozvěně zpět s násobenou intenzitou. Neváhala, otočila se a jako o život začal běžet z kopce dolů, k vesnici. Obloha se náhle zatáhla.