Letní dobrodružství
„Utíkej!“
Ten výkřik se lesem rozléhal jako obrovské, zlé znamení. V dálce byla slyšet střelba a vzdálený dusot kopyt se pomalu přibližoval. Doslova cítila sílu, s jakou váha koně dopadala do vlhkosti spadaného listí. Vzduch byl nehybný, nebylo slyšet ani šumění korun stromů, jen praskání větví pod tíhou jejích vlastních kroků. Sotva popadala dech a myšlenky přitom bloudily v ne příliš vzdálené minulosti …
Bylo to v létě. Dopadlo na kraj jako dusivé peklo. Nad prašnými cestami se vlnil horký vzduch a člověka svíralo vroucí sucho na plicích. Horkem se málem zalykal a jediné snesitelné místo bylo ve stínech stromů nebo u řeky. Do práce se výjimečně nikomu nechtělo a stačilo jen tiše oddychovat a doufat, že brzy léto skončí a přijde podzim. Mladé duše však nevnímají těžce útrapy života a tak se jí to zdálo jako příjemné letní lenošení u vody. Vodní hladina byla nižší než obvykle a proud řeky byl toho dne jako ochočené stádečko beránků. Zamyšleně sledovala vodní hladinu a nevnímala šum v nedalekém rákosí – to jsou ty chvíle, kdy člověk zabloudí do vzdáleného světa snů, duše se rozrůstá a sílí a tělo se ponoří do bezbřehé nečinnosti.
Do reality ji vrátil až tichý šepot linoucí se z rákosí:
„Nad čím přemýšlíš?“.
Znělo to naléhavě a hravě. Zaujata, jen malinko polekána, ohlédla se k rákosí a jelikož zrakem nezaznamenala žádný pohyb, chtěla se vydat tím směrem:
„Stůj.“
Bylo to tak tiché, bez jakéhokoli náznaku naléhání, až ji to zarazilo, sama udivena, zůstala nehnutě stát.
„Otoč se čelem po proudu, zády ke mně.“
Snažila se přeci jen zaostřit, doufajíce, že něco zahlédne. Bylo to vzrušující, zvláštní a zvědavost byla neovladatelná. Slunce však svítilo přímo do očí a bolestně oslepovalo. Udělala tak, jak si hlas přál. Trošku neochotně – bylo to znát – přesto, nemohla odolat.
Vlastně se NIC nestalo, jenže ty dny na vesnici, ta jednotvárnost každého dne – štěkot psů a práce na poli, horko, pach venkova. Jako by se těmi slovy změnil celý dosavadní svět. Každého dne, kdy hlas přicházel, kdy jí byl čím dál bližší, zdál se jí čím dál samozřejmější a tím víc poutavější. Léto se chýlilo ke konci a přišla poslední otázka. Otázka? Jistě že otázka, bylo to zřejmé jako slunce na nebi a voda plynoucí v říčním korytě před jejími zraky.
„Půjdeš se mnou a nikdy se nevrátíš …“
Nikdy, nikdy, nikdy … Znělo to jako ozvěna. Usmála se – hra pokračuje …
„I kdybys nechtěla.“
Jen stěží si uvědomila naléhavost, která v jeho slovech nikdy předtím nebyla. „I kdyby nechtěla“ – zamyslela se. Už nebylo třeba slov a nebylo třeba odpovědí. Ten hlas, ostatně, žádnou nepotřeboval ...
… pomyslela, odešla, zapomněla.
Léto bylo u konce a zase tu byla ta všední každodennost, ranní vstávání, práce i pach venkova. Byl to domov. A letní dobrodružství? Čas nelze zastavit a někdy se chvíle zdá opravdovou věčností.
Žádné komentáře:
Okomentovat